THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nikam očividně nepatřit patří dnes na metalových kolbištích k chválihodným návykům. Tedy ne, že by Endless nikam nepatřili. Přiřadit je můžeme směle k alternativnímu doomovému proudu, který vyvěrá ze studánky labelu RedBlack. Z hlediska avantgardního a volnomyšlenkářského přístupu k hudbební materii sem Endless bezesporu patří, nicméně po stránce tvorby jsou to samorosti, vzpírající se jakýmkoli žánrovým vymezením.
Tedy, jedni nazývají jejich hudbu zjednodušeně heavy gothic. Druzí dávají přednost rafinovanějšímu termínu progresivní doom. A ono je vlastně na všem kapka pravdy. Ode všeho cmrndnut vzoreček. Asi nejmenší vliv má na současnou tvář Endless heavy metal - ten se možná dal s přimhouřením oka a rovnání ocasu reality nalézt na předchozí fošně Perihelion, ale Vital #1 ho do značné míry vybydlelo. To gothic metal je už mnohem blíže pravdě. Svůj melancholický růžek vystrčí v úvodním zářezu Xea - Tuath - Eo, kde jedna kytara bzučí téměř symptomaticky, zatímco těžké rytmické spodky pilně rachotí. K nepřeslechnutí jsou taktéž gotické závany v klávesových partech a zejména v částech, kde zaznívá čistý mužský i ženský vokál.
Jinak dominantním vokálem Vitalu je rozhodně pořádně hutný doomový řev, který ovšem jeví čilé tendence k melodičnosti. Tohle byl pro mě osobně nejtěžší boj s Endlessáckou fošnou. V některých skladbách bych spíše ocenil Bartuskovu "světlou" stranu hlasu namísto těžkopádného a klopotného řevu, nicméně stále častější poslech mi dočista otupil ostří - má to něco do sebe...
Pominu - li disputace o příhodnosti vokálu, zbývá mi tu ještě velkohubá óda na skvělou hudbu. A ta óda zní zhruba následovně - o samorostlosti už tu slovo padlo, nicméně když se tak probírám touhle hudební koláží, nepřestávám být okouzlen. Endless čile slepují nejrůznější nálady, melodie a zvuky, nebojí se tichých pasáží, subtilních kytarových vyhrávek, hřmotných nástupů a pestrých klávesových “podkresů”. Vůbec vrchol jejich instrumentálního a kompozičního mistrovství spatřuji v nádherně vygradované instrumentální poemě Our Friends, která za pomoci drobných zvukových úlomků a kytarových odlesků doslova a do písmene maluje okouzlující obrázky.
Při všech zvukových orgiích však Endless nikdy nezapomínají na posluchače, netopí se ve svých fantaziích přespříliš okázale a servírují je v podobě “ne - zrovna - snadno” konzumovatelných písní, písní, které se do mozkovny zavrtávají postupně, o to však důkladněji. Skepse přešla ve spokojenost, spokojenost v oslavnou fanfáru. Opět české album, které stojí za slovo chvály, ale především za poslech...
O kvalitě tuzemské rockové školy nemá cenu pochybovat, ENDLESS jsou jen dalším důkazem. Kdesi na pomezí rockové citlivosti a metalového nasazení, na pomezí melancholie a duševní pohody... ENDLESS patří k tomu nejlepšímu, co Česká republiku může hudebnímu světu nabídnout.
8,5 / 10
Libor Bartusek
- kytara, zpěv
Jarda Adámek
- kytara
Mirek "Rybíz" Čajka
- basa
Radek Šlachta
- bicí, perkuse
1. Xea-Tuath-Eo
2. Sundown
3. Where Do Dreams Go When They Die?
4. Fragments
5. Dune
6. Vital #1
7. Our Friends
8. History
9. Pilgrim
10. In Your Palms
If The Universe Is the Answer... (2014)
Refuse To Shine (2008)
Perfect Message (2003)
Vital #1 (2001)
Perihelion (1999)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Redblack
Stopáž: 52:31
Produkce: Tom Šlápota a Endless
Studio: Shaark (CZ)
Kontakt: Petra Bartusková, Na Mokřinách 1193/2, 747 14 Ludgeřovice, CZ. Tel: +42 0777-606990.
Tuhle desku mám dost rád i s odstupem času. Podle mě se dost povedla i zvukově.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.